Myslela jsem si, že mám ideálního kluka. Alespoň tak po mém předchozím nezdaru vypadal. Kdy se říká, že v partnerství přichází první krize? Po šesti nebo snad až osmi letech?
Já se setkávám s prvními problémy po roce. A to pravidelně. Karanténa navíc nikomu růže do vztahu nepřinesla a tak to pomalu a nenápadně začalo…
Byla jsem doma. Stále. Dlouhé dny a dlouhé večery sama. Přítel chodit do práce, ze které se samozřejmě vracel unavený a já nemohla dělat nic. Ještě, že máme ty virtuální světy a tak jsem do nich utíkala čím dál častěji. A nebyla jsem sama. Opuštěná, zavřená doma, se špatnou náladou.
pinterest.com
A tak mi jednoho dne napsal on…
Nebylo to poprvé, ale vzhledem k mé nynější časové flexibilitě jsem navázala delší a smysluplnější konverzaci než obvykle. Psali jsme si jako dobří přátelé a těmi jsme přitom nebyli. Byl to totiž nejlepší kamarád mého partnera. Cítila jsem se zvláštně, ale zvláštně příjemně a jediné, co jsem věděla s jistotou, bylo to, že tu konverzaci nechci ukončit.
Na další den se mě zeptal, zda se s ním nechci vidět. Venku bylo zrovna parádní počasí a já si mohla vybrat mezi odpolednem s knihou, anebo s fajn společností. Volba byla jasná. Myslela jsem si, že si vyrazíme na hodinku nebo dvě, z těch se ovšem rázem stalo celé odpoledne.
Bylo to tak přirozené…
Seděli jsme na dece u přehrady a bavili se, jako bychom se znali od dětství. Anebo jsme neříkali nic. Znáte to, jak s někým můžete mlčet a nepřipadat si přitom trapně. Povznášející ticho. Jen letmé pohledy jeden na druhého, na hladinu vody a do slunce.
Mluvit můžete s každým, ale mlčet jen s někým. A přitom jsme si tak rozuměli!
Doma jsem se pochopitelně o ničem nezmiňovala, i když jsem věděla, že by mi to prošlo. Nechtěla jsem to zbytečně pokoušet. Jedno setkání bych vysvětlila, ale co to další? Věděla jsem, že nedělám nic špatného, ale… To ale tam zkrátka bylo a cítili jsme to oba. Měli jsme špatné svědomí, i když vlastně nebylo z čeho. Stále nad tím vším přemýšlím a mám z něj těžkou hlavu. Začínám se v něm ztrácet a možná ještě víc sama v sobě.
pinterest.com
Mám se tak špatně ve vztahu, nebo jsem se jen nudila?
A proč je mou první myšlenkou ráno po probuzení? Kontroluji telefon a čekám na zprávy. Takto jsem se naposled chovala snad v pubertě. Bojím se, že něco pokazím, v sázce je víc než jen můj vztah, jde taky o dlouhodobé přátelství dvou kluků.
A třeba jen vidím věci, které se nedějí, a on o mne žádný zájem nemá. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného, lehce to zjistím, ale tady je ve hře příliš mnoho. Ale ten adrenalin mi přináší neskutečně moc energie. Nedá se to popsat. Stejně tak jako to, jak se s ním cítím. Jedním slovem zkrátka skvěle. Už dlouho jsem nezažila situaci, kdy bych mohla s klukem hovořit opravdu o všem a ještě být uvolněná.
pinterest.com
Zastavila jsem se na rozcestí…
Říct mu to, anebo dále mlčet?
Vždyť to nám přeci tak šlo…
Co když to vnímá jinak?
Ale proč by mě kontaktoval, když by mu se mnou nebylo dobře?
Život je plný otazníků a netuším, jestli si někdy něčím budu vůbec jistá. A to je možná to krásné. Ale pozor, aby se z krásného nestala noční můra. A obzvlášť obezřetní musíte být, když bruslíte na tak tenkém ledě jako právě teď já.
Stojí to všechno za to? S tím si už musím poradit sama. Osud nám někdy přinese zajímavé chvilky, co myslíte?
Autor: Anonym
Coverphoto: Photo by Tai’s Captures on Unsplash
