Dnes je tomu přesně rok. Rok mé cesty, nebo jak bych to nazvala. Rok života bez Tebe. Rok kdy jsem si myslela, že jsem ztratila mnohem víc, než získala. Rok, kdy jsem pocítila chuť dna. Rok kdy jsem hledala sílu v sobě a dala se na cestu zpět nahoru.
Jeden celý rok, který byl vlastně hlavně o mě…
Kdyby mi před rokem někdo řekl, co teď píši tady já vám, asi bych se pousmála a nevěřícně zakroutila hlavou. Možná totéž budete dělat teď vy, možná se v příběhu najdete, možná právě s cestou začínáte, nebo jste už nějaký kus ušli, možná jste už mnohem dál a možná Vás jen příběh zaujal.
unsplash.com
A tak začala má cesta…
Jako mladá dívka jsem si prošla zřejmě vším, čím si mladá dívka projít má. Mluvím teď o lásce, o té kdy se mi na základní škole líbil kluk, každý druhý den, protože se na mě usmál. Mluvím o té na střední škole, kdy jsem poprvé cítila motýlky v břiše a kdy jsem poprvé uronila slzu a taky mluvím o té, která mě dostala až na pokraj svých sil a na kterou nikdy nezapomenu.
V mém životě doposud byli dva muži…
Ten první, první láska, taková ta, co přijde rychle a nenápadně. Kdy nerozumíte tomu co cítíte, máte motýlky v břiše, při jeho pohledu nemůžete dýchat, neznáte se, ale přece vás něco tahá k sobě. Kdy si chcete povídat hodiny a při jeho polibku chcete zastavit čas. Ta láska, která když odejde, udělá díru do srdce, ale když ji po letech potkáte, stejně se vám znovu podlomí kolena a vy se budete cítit, jako tenkrát. A vždy tam bude „miluji tě“. Ale o téhle lásce to tentokrát není.
Je to o té lásce, která následovala, která byla tak silná, trvala několik let a nazývám ji první vztah…
Abych vám to trochu přiblížila, toho kluka jsem znala už ze základní školy, potkávali jsme se v jídelně, kdykoliv přišel, zastavil se čas, nastal zpomalený záběr, hodil patkou, podíval se svými krásnými hnědými oči, usmál se a řekl mi ahoj. Na tenhle pohled asi nikdy nezapomenu a ani nechci. Naše cesty se potkávali dost často, až jednoho dne jsme se rozhodly tomu dát šanci. A tak jsme jako děti začali náš vztah.
Tenhle muž, tedy kluk, neboť byl o pár let mladší, se mnou začal trávit čas, byl u všech mích životních, důležitých dosavadních situací, ať to byla maturita, řidičský průkaz, nová práce. Byl to člověk, který mě chápal, dokázal mě rozesmát, překvapit. Ale taky to byl člověk, který mi několikrát ublížil. Hlavně to byl člověk, který tady byl každý den, několik let, v dobrém i zlém. Se kterým jsme bojovali za nás, VŽDY, až jednoho dne jsme oba boj vzdali.
unsplash.com
A tak z dětí se stali dospělí, začli jsme spolu bydlet, pořídili si pejska a byli jedna velká rodina…
Hahaha, světe div se, ale když vám člověk ublíží jednou, ublíží znovu. Když je zvyklý na vaši přítomnost, bude ji brát jako samozřejmost. Když od mládí jen vše dostává, tak prostě neumí dávat. Ten člověk se nezmění. Jednoho dne možná jo, ale v tomhle případě a teď ne.
Tak po několikaletém vztahu přišel ROZCHOD. Slovo, nad kterém jsem nikdy nepřemýšlela, slovo, které u mě vyvolalo tolik pocitů, slovo, které mi tolik vzalo, ale i dalo a ukázalo směr.
Víte, můžete milovat, dávat ze sebe to nejlepší, můžete se starat, můžete si nechat ubližovat, můžete odpouštět, můžete bojovat, jenže vztah není o jednom člověku.
A tak jednou přijde rána tak velká, že vám nezbyde nic víc, než udělat jeden jediný krok a to ten, že v tichosti odejdete…
Že ze dne na den se ocitnete sama. Úplně sama v bytě, kde jste byli dva, se psem, na kterého jste byli dva, se starostmi, na které jste byli dva, se smutkem i radosti, na které jste byli dva. A teď po letech jste jen vy sama.
Než tělo a hlava zjistí, co se vlastně stalo, uběhne pár hodin, možná i dnů. Vy si říkáte, že si ten druhý uvědomí co ztratil, že se vrátí a vše bude zase v pořádku. Zapomenete všechny spatné věci, které Vám udělal, budete obviňovat sebe. Taky zapomenete na to, co jste měla ráda a vaše dny budou proplakané v posteli, možná si i vezmete prášek na uklidnění, na noc prášek na spaní, aby jste mohla spát.
unsplash.com
Protože jediné vaše myšlenky budou o něm…
O někom, kdo vás vyměnil ze dne na den, kdo na vás vůbec nemyslí, neboť si užívá s někým novým, někdo, kdo si přidává ze dne na den fotky na sociální sítě, někdo, kdo dává někomu dalšímu to co jste si přála celé roky vy.
A vaše myšlenky budou o tom, kdy se vrátí, a jestli máte být vůbec na tomhle světě, protože přece bez něj, to tady nezvládnete. A tak o vás budou mít strach blízci, budou vám domlouvat, možná se vám ozve pár přátel, kteří Vám dají radu „kašli na něj“, ale nikdo z nich vlastně neví, jak vitřně umíráte a že se bojíte být v přítomnosti sama sebe. Že se nepoznáváte a bojíte se svých vlastních činů.
A tak utíkají dny, týdny, měsíce. Avšak každá zmínka, fotka vám znovu do rány nasype sůl…
Uběhne nějaký čas a on se ozve, sama nevím, zda ze špatného svědomí, nebo jen tak, nebo, že mu třeba, taky chybíte. A vy si myslíte, že jste už skoro zdravá, a tak jak si dokážete strhnout strup z odřeniny, to stejné se stane s vaším zraněním a je znovu čerstvé.
Chcete zase žít, randit, potkat lásku. Za tu dobu potkáte spousty mužů, ale žádný se přece nerovná jemu. Taky máte srdce jako led, takže jen tak někdo ho asi neohřeje. Při každé zmínce, že je někdo zasnoubený, bude mít dítě, svatbu, stavět nový dům se vám sevře hruď, neboť vy tady stojíte zraněná v pětadvaceti a nevíte co ze životem. Když ten vás nejdůležitější článek je přece pryč.
A kdy už si myslíte, že není konce se jednoho dne probudíte a cítíte se šťastně. Šťastně, že tam jste sama, že jste to dokázala.
Když ho potkáte srdce vás nebude bolet, nebudete chtít odpověď proč, nebudete cítit zlost, ale budete šťastná, že to takhle dopadlo.
unsplash.com
A tady teď stojím já. Silná žena s příběhem…
A tak chci poděkovat všem, kteří si tu cestu se mnou prošli, ti kteří mě hledali, viděli mě na pokraji svých sil, kteří mi pomáhali znovu vstát, podporovali mě a stojí tu i teď po mém boku.
Chci poděkovat i tobě chlapče, že jsi mi dal roky svého života. Že jsi mi dal lásku, ale i pár cenných lekcí. A přeji ti do života vše dobré, hlavně abys se i ty dokázal postavit na své nohy, by se z chlapce stal konečně muž.
Chci poděkovat i ženě, která mi ho vzala, neboť život s ním byl krásný, ale nebyl lehký a já až po roce pochopila, že si zasloužím víc, že potřebuji lekci a prozření, že důležitá jsem pro sebe v první řadě já, né on. Přeji ti do života, abys jednoho dne nepocítila tu stejnou bolest.
Život ví, co dělá, ukázal mi, kolik síly v sobě mám…
A ženy, je jedno jestli je vám 20, 30 nebo 50. Každý z nás má svou cestu, tu na které pozná a tvoří sebe sama.
A proto v poslední řadě děkuji tobě živote, děkuji že jsi mi do života poslal ty lidi, kteří tady zůstali, ale i ti kteří odešli. Ti kteří mě podrželi, ale i ti, kteří mi hodili klacky pod nohy a věřte i vy, které si procházíte něčím podobným, které jste ztratily někoho důležitého ve svém životě, které jste byla na dně, tak hluboko, že jste neviděly světlo. Není důležitý začátek, nebo konec, ale cesta, ta kdy si budujete svoje já a nacházíte tu pravou sílu uvnitr vašeho těla.
Přeji Vám, ať tu cestu zdárně zvládnete.
Autor: Aneta
Coverphoto: Photo by Andreea-Maria Juganaru on Unsplash
