Prý si pamatuje, kdy mě poprvé viděl. Ví, co jsem měla na sobě, i jaký jsem v té době nosila účes. A já si zase detailně vybavuji náš první polibek. Bylo to na horách. A díky jeho příchuti jsem si pak vysloužila přezdívku na další roky.
Přesně je to už deset let.
Deset let, co nejsme ani spolu, ani sami… 

Začalo to na střední škole, do té doby jsme se neznali. Středoškolský románek zažili asi všichni. Na každém mejdanu jsme skončili spolu, ale ne na déle než do dalšího rána. Trápilo mě to, ale mladé lásky jsou vrtkavé. Po maturitě jsem měla těžké srdce i oči, odjížděl do Prahy a myslela jsem, že je konec. Ale to byl teprve začátek.

pinterest.com

To, co bylo mezi námi, nikdo nikdy přesně nepojmenoval… 

Vlastně na to žádná definice ani není. Pravidelně jsme se navštěvovali, na vysoké máte pořád ještě dost času dělat šílené věci a chtít si užívat každou chvíli. Společné noci se změnily na víkendy v hlavním městě, ale stále nic víc. Usínala jsem s myšlenkou na něj a představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby z nás byl pár.  

Ale ani po vysoké nebyl konec. Člověk by čekal, že na sebe postupně zapomeneme, ale ono to stále víc a víc gradovalo. Našla jsem si přítele a myslela si, že je on definitivně za mnou, přerušila jsem veškeré kontakty a řekla si, že bylo dost čekání a trápení se, že to jednoduše mezi námi nebude nikdy vážné. Nikdy to nebude takové, jaké bych chtěla. 

Omyl…

I přes veškerou moji snahu a přítelovy žárlivé scény, nás to opět svedlo k sobě. Ale tentokrát to bylo jiné. Něco mi slíbil a já dostala naději, že si konečně splním to, na co čekám. Chvíle s ním byly až tak dokonalé, že jsem si je ani naplno neužívala a stále přemýšlela, jestli je to skutečné. Cítila jsem se plná. Dosáhla jsem toho, co jsem chtěla. 

OSTATNÍ PRÁVE ČÍTAJÚ
Ak si nevážime to, čo máme, zaslúžime si to?

Jenže to bychom asi nebyli my, aby to šlo tak hladce. Najednou udeřil blesk z čistého nebe a on se na to údajně necítí. Jiného vysvětlení se mi nedostalo. Co máš dělat, když je daleko a utíká ještě dál? Tak asi brečíš, až do té doby, než smutek vystřídá hněv. 

pinterest.com

Jaké překvapení, když se asi po půl roce opět shledáváme… 

Nechtěla jsem, vážně ne. To, kdy mě opustil, byla nejhorší část mého života. Sotva jsem se emocionálně srovnala, byl tu zase. Stál přede mnou. A mě se podlamovala kolena i duševní zdraví. Opravdu jsem nechtěla být důvodem jejich rozchodu, ale jak jsem měla tu noc tušit, že někoho má, když se choval jako bychom existovali jen my dva? 

Od té doby jsme se neviděli. Za chvíli to bude rok. Ale pokud si někdo snad myslí, že zmizel, není tomu tak. Jsme v kontaktu, vlastně poslední zpráva byla včera. Chce, ať přijedu, chce mě vidět. Za každou cenu. Nikdy se snad o mne nezajímal víc, než teď. A co mám dělat? Mám na to naletět desátým rokem, nebo být pevná a říct dost? Ale jak, když mám pocit, že se jemu nikdy nikdo nevyrovná? Nemůžeme existoval každý zvlášť, ale ani společně. 

Jak na emocionálně nevyzrálého kluka, který potřebuje vlastnit, ale zároveň být svobodný? 

Myslím si, že to nikdy neskončí. A nejhorší je na tom to, že ani nechci. Neumím si představit situaci, kdy by nebyl můj. A přitom není. A nikdy nebyl. Ale stejně tak já jsem i nejsem jeho. 

Asi to tak oba potřebujeme. Nedokážeme být spolu, ale nezvládáme to ani bez sebe. Přijde někdy ta doba? Nebo nám je tohle všechno souzeno? A chci, aby se to vůbec někdy změnilo? Nebo to zůstane navždy „ani spolu, ani sami“? 

Autor: Anonym

Coverphoto: Photo by Clay Banks on Unsplash

Facebook komentáre