Celý život jsem se bála lásky. Sledovala jsem jí zpovzdálí. Nejsem kariérista, ale chtěla jsem v životě něco dokázat sama pro sebe.
Chtěla jsem být na sebe opravdu hrdá. Dnes sedím u obrazovky a čtu si příběhy jiných žen a přemýšlím nad uplynulým časem za mnou. Bála jsem se zodpovědnosti ve vztahu. Omezování, časového rozpětí, chemie…
Možná jsem se nebála. Možná jen nepřišel nikdo, koho bych skutečně milovala.
pinterest.com
Tehdy…
A když to přišlo, byla jsem tolik opojená, že jsem nevnímala smršť a propast, do které jsem se řítila. V mých očích to byl úžasný člověk. Rozuměli jsme si po všech směrech. Chyby, které měl, jsem pochopitelně přehlížela. Neexistovaly pro mě. Dnes, když se zpětně dívám na naše společné roky… Říkám si, jak jsem mohla naivně stavět a budovat i když mi ten hlas uvnitř našeptával, že tohle není to nejlepší, co sama sobě můžu dát.
Měl děti z předchozího manželství. Několik let už spolu nežili a tak mě jeho minulost tolik nezajímala. Znala jsem jen to, co jsem potřebovala znát. Po čase jsem se přidala k těm „šťastným’“ procentům žen , které sdílí život s už rozvedeným mužem.
Byl to můj první opravdový vztah v mém životě…
Dřív jsem sdílela koupelnu jen sama se sebou, nebo se svými kamarádkami po flámu u mě doma. Jenže najednou jsme byli dva. Ze dvou jsme občas byli čtyři.
Život se točil rychleji, než kdykoliv předtím. Ambice jsem měla odjakživa velké, ale až teď rozumím tomu obrovskému soustu, kterého jsem si ukousla.
Sama jsem děti nikdy moc nechtěla. Miluji je, ráda s nimi trávím čas. Cit pro to se ve mně nikdy nevzbudil a tak jsem nechtěla dělat pro dav a masovou společnost chybu. Často jsem poslouchala, jaká je maminka úžasná. Naslouchala jsem i tomu, jaká byla bývalá manželka výborná kuchařka.
Čelila jsem nátlaku a tak jsem pochopitelně tlačila na pilu. Potřebovala jsem za každou cenu být lepší. Ale pro koho vlastně?
pinterest.com
Možná se vám zdá, že jsou to malé věci. Pochopitelné věci…
Tehdy i tyto malé střípky ale skládaly perfektně obraz, který jsem neviděla. Naše práce nás začaly roztrhávat a povinnosti s přibývajícím budováním všeho, ať už nemovitostí či vztahů s dětmi nám ukázaly, že stačí opravdu málo k tomu, abychom si přestali rozumět. Byla to opravdu dřina. Koloběh, stereotyp, sex na domluvě, uvařit, nakoupit, uklidit, vyprat, vyžehlit, děti, děti, děti…
Nechtěla jsem to vzdát, protože jsem přece do toho šla. Vybrala jsem si to. Tak přece teď to nezahodím. Nebo?
Pochopitelně mě poháněla láska k němu a snaha mu dokázat, že všechno zvládnu. O rok později to šlo naprosto „skvěle“. Byla jsem unavená, nepochopená, vybledlá, nemilovaná. Často jsem plakala, protože už jsem se necítila šťastná. Vystoupila jsem ze své komfortní zóny.
Bojovala jsem sama se sebou…
Už jsme spolu netrávili žádný čas, míjeli jsme se v podstatě ve dveřích. Už jsme si nepsali celé dny zamilované sms zprávy. Už jsme se nemilovali v noci. Nesmáli jsme se, nemluvili jsme. Byli jsme stroje i bez dětí.
Pořád jsem poslouchala, jaká jsem a co dělám špatně. Neustále házel vinu na mě. Nejoblíbenější věta byla, že on za nic nemůže. Dokonce i tehdy, když praskla jeho nevěra. Byla to rána do srdce.
Nepochopitelně jsem zůstala a odpustila jsem mu každý šrám, který mi způsobil. No nikdy jsem se nemohla zbavit myšlenky … TAKŽE TOHLE JE ODMĚNA ZA TO, CO VŠE JSEM PRO NÁS UDĚLALA A ČEHO JSEM SE VZDALA?
pinterest.com
Tohle je láska, kterou muži slibují?
Takhle to bolí? Je to zrada. Jestli jsem se změnila? Nebo náš vztah? Mě rozhodně ano. No pro něj to bylo tabu v ten moment, kdy jsem přestala naříkat a budit se se slzy uprostřed noci.
Dala jsem mu vše, rozdělila jsem se o každý kus své lásky. Dala jsem mu pochopení, něhu. Udělala jsem vše, co žádal. Zavřel za mnou dveře a odešel být šťastný někam jinam. Ani na konci nepostrádal humor.
Odvětil mi, že nerozumím tomu, jak je to složité. Vysvětli mi tu složitost. Buď miluješ a neublížíš. Nebo nemiluješ a odejdeš, ale ještě před tím se musíš rozejít a sdělit mi důvod. Konec konců, takhle to přece chodí.
Žila jsem v domnění, že je ten pravý…
Světila jsem ho a oslavovala jeho příchod domů. Šla bych i na konec světa, jen aby byl šťastný. Tehdy jsem mu položila otázku, jestli by ho udělalo šťastným, kdybych odešla a nechala naše životy rozdělit. Řekl , že ne. Ale já od té chvíle věděla, že když neodejdu, bude mě to mrzet do konce života.
Trvá to dlouho, než si začnete vážit zase sebe samých. Najednou se vám zdá, že vám není láska souzená a že nejste adeptkou na to, mít jakýsi ideální vztah s ideálním mužem. Každá chceme pohádku a žít navěky šťastná po boku muže, kterého milujeme. Otázkou je, jestli stojí za to, nechat se ponížit, nechat si dobrovolně ublížit. Protože pokud i nadále setrváváme v takovém vztahu. Jakou hodnotu si tedy přidáváme?
pinterest.com
Kolik může znamenat láska, pokud je nevěrná…
A kolik může znamenat pochopení, pokud je zneužité. Pátrám po tom, kam mizí láska ze vztahu a co člověk udělá se zodpovědností, kterou najednou má.
Vztek, který ve mně zůstal, se nedá popsat. Slova se občas na jazyku rozbijí a místo hlasitého projevu v naší konverzaci, řeknu jen ano. Jednoduché prosté ano. Souhlas se vším. Hlavně ať z toho není hádka.
Jak dlouho takhle můžu?
Proč to nevzdám. Mám snad strach, že na mě nečeká nic krásnějšího? Proč i přesto, že mu nevěřím a svým způsobem ho nenávidím, nedokážu odejít?
Věřím, že si lidé zaslouží druhou šanci, ale je to v rozporu s tím, kolik zvládne unést moje duše. Nebyla jsem sice tak úžasná, jako maminka. To jsem ani nechtěla. Nebyla jsem tak dobrá kuchařka, jako bývalá manželka. Ale nechtěla jsem být podváděna stejně tak, jako ona…
Autor: Anonym
Coverphoto: Photo by Mahir Uysal on Unsplash
