Všichni toužíme po jednom a tom samém. Láska nás ovládá a každá osoba na světě hledá někoho, kdo s ní půjde životem. Jenže proč, když cítíme náklonost nebo cit k člověku, tak utíkáme? Jsme tak dlouho sami a přitom se bojíme sblížení. Známe se a přitom neznáme. Vidíme se, cítíme, splýváme spolu a stejně je nám to málo. Každý žije svůj život s někým jiným a přitom myslíme na sebe. Nepochopitelné city, nepochopitelní dva lidé, kteří vlastně nevědí, co chtějí. 

Chtějí tohle cítit, chtějí tohle žít, ale idealizují si sami sebe navzájem. Nestačí nám jen to, že jsme to my. Chceme víc. Chceme tohle a přitom něco jiného. Jak se v sobě vyznat po tom všem… Přitom si stačí jen přiznat, že tohle celé vlastně nechceme. 

unsplash.com

Každý touží po něčem jiném…

Jdeme si svou vlastní cestou a možná právě teď máme být sami a přitom spolu. Naučit se něco nového, zkusit něco jiného a jít dál. Jinam. Potkat někoho dalšího, ale co když někoho jiného potkáme a stále se budeme vracet zpět tam, kde jsme byli v minulosti šťastní? Spolu v objetí, ve sladkém tichu. Bez myšlenek. 

Víte co? Kdo to vlastně nezažil… Všichni takový pocit známe. Nevíme proč nám něco prostě jen tak nestačí. Jen cítíme, že bychom takto žít nemohli. Věřím, že každý v životě najde minimálně jednu spřízněnou duši, jednoho člověka, kterého jsme poznali už kdysi dávno v minulém životě. 

Cítíme v něm domov, cítíme se s ním tak, jak s nikým jiným na světě a přesto víme, že musíme jít dál. 

S bolestí v srdci… 

Je to přesně ta spřízněná duše, kterou jsme potkat museli, aby nám ukázala to, co máme napravit teď a tady. Pokud bychom nešli dál, nenašli bychom to, co najít máme. Můžeme si tyto pocity nechat v sobě, dát je někomu, kdo nám je bude oplácet. I když si říkáme, co když se nenajde. Najde se. Možná za několik let, možná v někom, v kom bychom to nikdy nečekali, ale ucítíme to znovu. 

Pak budeme vědět, že tohle je náš skutečný domov a uvědomíme si, že každý člověk co nám prošel životem, byl důležitý k tomu, abychom byli přesně tam, kde jsme teď. Buďme vděční každému, kdo nás miloval, ale i nemiloval. Buďme vděční za pocity, co jsme s nimi cítili. 

unsplash.com

Dejme si lásku, ale nenechejme si ji všechnu vzít… 

Abychom byli šťastní, potřebujeme, aby nám ten druhý dával city najevo. Ne sladkými řečmi, ale gesty. Ať už sebemenšími. Vědět, že nám záleží na dotyčném člověku a nechceme o něj přijít, je hodně důležité. Někdy jsme tak moc zkamenělí z předchozích vztahů, že to neumíme projevovat, ale naučíme se to jen dalšími vztahy. Půjde to, jen zrovna teď to nejsme my, kteří spolu mají být. Až budeme připraveni, tak se objeví. 

Kdysi dávno mi jeden člověk řekl, že ví, že jsem citově chladnější, ale že mu to nevadí. Jednou totiž s tím správným člověkem tohle budu umět. Budu mu zase říkat krásné slova. Jenže teď to tak není a musíme si přiznat, že někdy to nejde u každého. Ale, u toho správného člověka to půjde samo. Budeme cítit, že to můžeme vyslovit. Až to přijde, vzpomeňme si na chvíli, kdy jsme se tak strašně báli toho, že to neumíme. Usmějme se na život, a když se nám někdo bude svěřovat se svými trablemi v lásce, řekněte mu přesně tohle. 

Protože na to dobré si musíme počkat…

Dnes už chci jít dál, někam kde jsem ještě nebyla. S někým koho jsem ještě nepoznala. Mé srdce je stále doma, i když vím, že to co bylo, už pokračovat nebude. Ničilo mě to, i jen představa mě ničila. Naučila jsem se, co jsem měla. Spřízněná duše, kterou jsem se měla napravit. 

Ještě to není úplný konec, ale až přijde čas tak zjistím, co to bylo a jak to napravit. Prozatím budu hledat další spřízněné duše. Na světě jich pro nás chodí mnoho. Chybujme, abychom mohli být napraveni. 

Buďme celý a ne jen poloviční. Nespokojme se jen s někým polovičním nebo na půl. Chtějme všechno anebo nic. 

Autor: Dáša

OSTATNÍ PRÁVE ČÍTAJÚ
Prijmi rozchod s hrdosťou

Coverphoto: Photo by Elia Pellegrini on Unsplash

Facebook komentáre