Bylo skutečně těžké s tebou sdílet domácnost. Přesto jsme to zvládli celých osm let. A každým rokem ses měnil v někoho, z koho jsem svým způsobem měla strach. Netuším, jaké muselo být, když se z tebe ze dne na den stane otec dvou dívek v rozdílném věku – čtyř a sedmi let. Zřejmě to muselo být těžké. Vědět, že nejsi biologický otec, ale musíš nás nějakým způsobem vychovávat… 

Možná jsi se bál toho, že jednoho dne ti řekneme do očí, že nejsi náš otec, tak proč bychom tě měli poslouchat. A po nějaké době jsme to nevědomě dávaly najevo, když jsme byly starší. A tak jsi svou výchovu obrátil jiným směrem. A to ve strach.

unsplash.com

Nikdy bys na nás nevztáhl ruku, v tom to nebylo…

Strach jsem pociťovala v moment, když jsi přišel domů a já přemýšlela, jakou náladu máš tentokrát. Jestli bude všechno v pořádku, nebo ti bude vadit vše, co řekneme nebo uděláme.

Když se k tomu přidal alkohol, bylo to ještě horší. Nikdy nezapomenu ta ošklivá slova, která jsi mi kdy řekl po několika pivech. Je zvláštní, že lidé si z větší části zapamatují ty špatná slova, než ty dobrá. Možná proto, že těm ošklivým se věří snáz než těm dobrým.

Pamatuji si ty věci, co jsi nám začal zakazovat… 

Jako například, že si nesmíme fénovat vlasy v osm hodin večer, protože ty se chceš dívat na televizi a pít své pivo. Jsou tu také hezké vzpomínky, kdy jsme jezdili na výlety, trávili společně čas a třeba jen tak blbli. Na začátku jsme byli tvoje priorita, na konci ses ji stal ty sám. A pro to není prostor v rodině.

Bylo toho spoustu, co jsi pro nás udělal a co jsi nám odebral. Nejbolestivější nebyly ty zákazy, nebo vyhrožování, co se stane, když to neuděláme. Slova – ty vždycky bolí víc než činy. A ty tvoje byly jako kulky, co tě protnou až do srdce a zastaví ho.

Když jsem byla v pubertě a chtěla jsem se líbit klukům, nalakovala jsem si nehty na červeno. Řekl jsi, že jsem, jak prostitutka. A to používám ještě to lepší označení.
Když jsem si jinak načesala vlasy, abych vyzkoušela patku, jakou měly i ostatní holky v mém věku, řekl jsi, že vypadám hrozně a ať radši zůstanu u toho starého účesu.
A nikdy nezapomenu na věc, kterou jsi řekl, když jsem se nechala poprvé potetovat a už jsi s námi nebydlel. Měla jsem z toho tetování obrovskou radost a tvoje slova? „Jsi kráva, že ses nechala potetovat.“

unsplash

Je zvláštní, že i po všech těch slovech, co jsi mi řekl, jsem tě nepřestala mít ráda… 

Byl jsi můj otec víc než můj biologický. A i když jsi mi podrýval mé sebevědomí, milovala jsem tě. Možná víc než by sis zasloužil.

Po nějakém čase, co ses stal prioritou sám sobě, jsi začal ničit i to hezké. Začal si ubližovat tomu nejsilnějšímu člověku – mojí mámě. Začal jsi ji dělat naschvály i za cenu, že příjdeš o nás. Ovšem věděl jsi, že tě máma miluje a brzy se to mezi vámi srovná. Ale co když tohle byl jen první hřebíček do rakve s nápisem rozchod?

OSTATNÍ PRÁVE ČÍTAJÚ
Čo všetko si stratil

Nevím, jestli jsme měli problémy s penězi, nebo se dělo něco, o čem jsme neměly ani tušení, ale začal si to řešit tím nejhoršm možným způsobem – začal si vysedávat v hospodě. Nebyl si alkoholik, to ne. Uměl si bez toho žít. 

Možná si jen chtěl být tam, kde jsme nebyly my…

Dalším a posledním hřebíčkem do rakve bylo, když jsi podvedl člověka, který kvůli lásce k tobě překopal celý svůj život, aby mohl být s tebou. Víš, co bylo nejhroznější v momentě, když jsi to udělal? Že tvoje láska v té době přišla o možnost mít děti!

Začal jsi jí to dávat za vinu. Dva lidi, kteří vypadali, že je naprosto nic nerozdělí, skončili tak typickým a nejprimitivnější způsobem, který kdy lidstvo vymyslelo. Že by to byl ten poslední hřebíček do rakve? Ale kdepak. Ta ženská čekala tvoje dítě. Tvoje biologické dítě! Už nebylo místo pro nás dvě.

Jak můžu věřit mužům, když muž, který mi měl ukázat, jak se chovat k ženám, bez vysvětlení odešel?

unsplash.com

Takže to, na co se teď koukáš, jsi svým způsobem vytvořil ty… 

Mám strach z mužů. A tak dělám to, co pokaždé, když se bojím. Uteču. Jak by mi mohl vydržet vztah, když ten, který jsem měla několik let před nosem, ztroskotal?

Díky tobě jsem tím, kým jsem. A z jedné strany ti chci poděkovat, protože jsem mnohem silnější, než bych řekla. Ale z druhé strany jsi zanechal určité démony, kteří se objeví s každým mužem, kterého potkám.

Netuším, kde je moje místo. A hledám někoho, kdo mi to ukáže. Ale to je špatně. Víš proč? Jen já můžu sama sobě ukázat ten správný směr. To je něco, co tě rodiče ani škola nenaučí. Ty sám si určuješ svoje limity, ale hlavně cestu.

Jsem ráda, že jsi nás opustil, protože nemám strach. Ale nenavídím tě, že jsi to udělal tím nejzbabělejším způsobem. Nenávidím to, že když už se od tebe odpoutám, příjdeš znova nebo uděláš něco, čím tě musím nesnášet ještě o něcí víc, protože děláš věci typické pro otce a dcery. Nenávidím tě, co jsi udělal mámě a přinutil mě tak vidět jí poprvé plakat. Nenavidím tě za všechno, čím jsi nám vždy ublížil.

Ale…

Chybíš mi, táto. A dnes jsem ti chtěla odpustit. Ale neudělám to. Možná jednou ti řeknu do očí, jak moc jsi mi ublížil. A jak mi ubližuješ svým způsobem neustále. Protože vidět tě s tvoji malou dcerou, je víc bolestivé v mém dospělém životě, než když jsem slýchala tvoje slova jako dítě. Říká se, že dospělí jsou odolnější, ale je to skutečně tak?

Strašně bych si přála tě nenávidět za to, že už nejsem tvá holčička. Ale jak bych mohla, když jsem jí nikdy nebyla?  

Autor: Anonym

Coverphoto: Photo by Brooke Cagle on Unsplash

Facebook komentáre