Blog

V podstatě každý to musí znát. Sklenka naplněna vínem a v ruce cigareta nebo něco jinýho, co hoří a vdechuje se do úst. Pár deci naředí krev, která se s vervou dere do mozku, kde ji doplní nikotin. Symfonie myšlenkových pochodů začíná. Nevím, kolik lidí prožívá ponoření se do zákoutí své mysli tak intenzivně jako já, kdo z vás se dokáže utopit v záplavě přehlušujících se filmů ze střípků vzpomínek. Doslova. Jsou to mžiky, chvilkové vzpomínky, které mi dokážou projet řezavým tahem celým mým nitrem. Nedrásají mě na cáry, pouze cítím, jak mi prostředkem hrudníku projíždí ostrá bolest.

Temnota. Bolesť. Totálna tma. Nádej som nachádzala len v jednej jedinej myšlienke. Žiadne svetlo na konci tunela. Len tunel, ktorý nemal konca a ja som v ňom blúdila. Dá sa vlastne depresia opísať slovami? Alebo musím použiť len metafory, pričom nech zvolím akékoľvek, zdá sa mi, že ten opis zľahčujú… Poviem preto, že depresia je bolesť. Bolesť duše, ktorá napáda celé telo a zatiaľ čo ostatní nič nevideli, mňa potichu zvnútra zožierala.

Som žena ako každá iná. Milujem život, milujem emócie, hlboké myšlienky, milujem zvieratá, hudbu. Milujem žiť. Som vďačná. Som pokorná. Som spokojná.
Nedokážem však pochopiť jednu vec – v mojich očiach tak primitívnu. Prečo je pre vás mužov tak ťažké pochopiť, aké je ľahké nás ženy milovať? Prečo je to ťažké aj pre teba?

Jsem zastánce toho, že každý člověk je nám poslán do života z nějakého důvodu. Buď nás má něčemu naučit, něco nám předat, nebo pro nás může být darem. Ovšem pro nás může být i obrovským trestem.
Nejhorší kombinace nastává v moment, když se ten jeden člověk tváří jako záchranný člun, a v jeho přítomnosti máme pocit, že umíme plavat. 

Noc ako každá iná. Ale pre mňa je niečím špecifická. Zdá sa mi, že niečo zo mňa odišlo a čosi nové som prijala. Spomínam, bilancujem, hľadám a nachádzam. A hlavne… Hlavne sa pýtam. Otázky, z ktorých sa každá z nich začína slovom prečo. Prečo som to neurobila skôr? Prečo som sa tak bála? A čoho vlastne? Prečo som si namýšľala, že bez neho som nič? Prečo som toľko trpela, keď sa predo mnou otváralo toľko nových ciest?

Život sa ti niekedy javí ako melodráma, ja viem. No niekedy si z „malodrámy“ vytváraš sama obrovskú nafúknutú melodrámu. Alebo nemám pravdu? Veci, ktoré ty pokladáš za podstatné a veľmi dôležité, iný človek berie ako vec, nad ktorou sa ani len nepozastaví. Máš okolo seba toľko ľudí, ale nikto ťa nepozná na 100%. Toľko ľudí máš okolo seba, no aj tak sa cítiš, že si na všetko sama?