Zlomil mi srdce. S tím se dá žít. Takové věci se v obyčejném lidském životě prostě stávají. Dá se s tím smířit a přežít to. Ale on mi srdce „jen“ nezlomil. To by bylo hodně jednoduché.

Vyrval mi ho z hrudi a nosí ho všude s sebou. Pokaždé, když se vidíme, je to jakoby držel v ruce nůž a bodal. Bodal do mého srdce.

Mého laskavého, hodného, krásného, zdravého srdce. To, že se vídáme, protože naše životy jsou a byly propojené už dlouho předtím, je krásná i těžká část toho všeho.

Těžká je z toho důvodu, že ho nevídám samotného.

Žije s mou jedinou nepřítelkyní na světě. Koukám na ně a nevidím štěstí. Kdyby s ní byl aspoň šťastný, ale on není. A bolí to. Hodně. Každé bodnutí. Je těžké ho potkávat a vědět, co jsem ztratila.

pinterest.com

A ta krásná část? Známe se dlouho. Vždycky jsme tady pro sebe byli. Pokaždé se na mě usměje. Je sice šok ho vidět a cítit tu bolest, ale ten úsměv prostě nejde neoplatit. Oba moc dobře víme, že jsme si navzájem speciální.

Víme, že už nikdy nepotkáme někoho, s kým budeme mít tohle společné pouto.

Stačí se na něj podívat a on dokáže rozeznat, co se mi honí hlavou. Kdo tohle má? A to je na tom asi to nejtěžší. Prostě vím, že tohle nikdy nezmizí. Nechci přijít o tak dobrou osobu jako je on.

OSTATNÍ PRÁVE ČÍTAJÚ
Aké to bude, keď do toho spadnem znova?

Měla bych tohle cítit?

Jak se toho zbavit, když se toho zbavit nechci? Když se nechci zbavit ho, jako člověka? Kdysi jsem mu napsala dopis, který jsem mu samozřejmě nikdy nedala. Možná jsem to udělat měla, ale připadalo mi to dětinské. V tom dopise bylo napsáno, že jsem našla člověka, co mě má rád takovou jaká jsem.

Má mě rád pořád. Ale to já jsem byla ta, co se zamilovala. To já jsem ta, co mu dovolila to mé srdce vyrvat a zničit. A proč vlastně? Protože jsem si myslela, že mít rád stačí. Nestačí…

A tak mu děkuji, že mi dal tuhle lekci. Tuhle bolestnou, děsivou, dlouhou lekci. Zapamatuji si ji do konce života. A to mě nesmírně děsí.

Autor: L.S.

Coverphoto:

Facebook komentáre