Stojíš před nepřehlednou křižovatkou, snažíš se vyřešit kudy jít. Kam jít?  Zaseknutá v nerozhodnosti a v zmateném našlapování na místě. Jen hlavně nezačít další smršť bolesti.
Můžeš zapomenout a snažit se z toho vzpamatovat, ale vždy už to bude s tebou. Zraněné city. Ta bolest, kterou jsi prožila. Dala jsi ze sebe vše, jak jsi jen nejlépe dokázala. Přes to všechno stále nic nefungovalo.

Seděla jsi na trestný lavici a marně sledovala zvoranou hru, kterou jsi se snažila vyhrát. Ztratila jsi se mezi tím vším porušováním pravidel a trestných minut. Prošla jsi peklem a teď, už jen vysíleně sedíš. Čekáš se sklopenou hlavou na konec zápasu. Chtěla jsi být hráč turnaje a místo toho jsi ta, která otevírá dveře druhým.

unsplash.com

Tolikrát jsem se zastavila a chtěla se vzdát… 

Přerušit svojí cestu, ukončit ten nekonečný boj a stát. V klidu stát na místě a o nic se nesnažit. Nic nechtít, nic nepotřebovat, jen stát a koukat. Prohlížet si bílý papír, který má být mojí další cestou. Prázdná plocha, která čeká na můj pohyb. 

Kolem mě bylo spoustu duší, které to vzdaly a moje srdce bylo mezi nimi. Nebyla jsem k sobě v poslední době dost upřímná. Vzdala jsem se své motivace. Ten kdo měl štětec v ruce a maloval, jsem byla já. Všude kolem sebe jsem si namalovala nenávist k sobě. Na kolenou zhroucená ve svých špatných rozhodnutích. Měla jsem strach zahájit něco nového.   

S odstupem času jsem se smířila s těmi všemi porážkami… 

Musela jsem jít dál. Totiž chtěla jsem jít dál.. Znovu rozpohybovat nohy a něco začít dělat. Nečekala jsem na novou příležitost a ani jsem ji nevyhledávala. V klidu jsem si užívala svého života. Černou přemalovala na bílou, oprášila svá kolena a šla dál. Žádný správný způsob pro to nebyl. „Nevzdávej se“ bylo jediné, co moje hlava přehrávala pořád dokola. Moje ohraná deska, díky za ní!

Další nové svítání, další východ slunce, které tak dlouho spalo. Věci měly konečně své místo a nikdo se nepokoušel to změnit. Měla jsem krásný přehled o veškerém dění v mém malinkém světě.

Najednou bylo krásné být sama. Fungovat nezávisle na někom jiném. Krok po kroku jsem se posouvala kupředu. Nohy mi šly kam se jim zrovna chtělo. Neřešila jsem, co bude zítra a co teprve za půl roku. Kam vůbec směřuje ten můj život a jestli se to vůbec líbí lidem okolo, co si o tom myslí. Bylo to jedno. Jen jsem šla dál. 

unsplash.com

Byl to klid… 

Ráj pro moji duši. Jenže ve všem dobrém bývá i kapka špatného. Jako v jin a jang – světlo ve tmě, temnota ve světlu. Ticho se stalo mou kapkou špatného v mém ráji klidu. Ticho z kterého jsem akorát ohluchla. Za denního provozu jsem si toho nikdy nevšimla. Přes hukot všedních věcí si toho nedalo všimnout. 

To krásné ticho, které jsem si nakonec začala užívat něco narušilo. Zběsilé utíkání ručiček na starých hodinách. Malý kolotoč, který kdysi působil zlatým dojmem už jen bezmocně plápolal na svém místě. Odpočítávál každou mou sekundu harmonického bytí, bezvýznamného čekání na impulz jít si za něčím. 

Těžko se mi o tobě mluví…

Celkově pro to vše se složitě hledají slova. Myšlenky se nedají zpomalit, natož je relativně srovnat za sebe. Nechala jsem se omámit aromatickou vůní tvé kolínské. Tvé jemné objetí vyzařovalo bezpečí. Tvoje světle modré oči ve mne vyvolaly emoce, které byly dávno po smrti. 

unsplash.com

Místa která patřila pouze strachu, nedůvěře, zlosti a studu se při tvé přítomnosti změnila… Nepředstavoval jsi žádný cíl, za kterým bych se podle bodů v plánu musela hnát. Stačil jeden nevinný polibek a já věděla, že můžu být klidná. Nemusela jsem mít strach. 

Zamilovala jsem se bez zbytečných slov…

S jizvami na srdci jsem se vydala vstříc novému „…miluji tě…“ Čas je irelevantní a plyne do nicoty. Právě to prázdno přede mnou se tvořilo na „jsem v pořádku“, protože po té cestě za mnou můžu být.

Neměla jsem ani jedinou potřebu pootočit hlavou a ohlédnout se za sebe. Na tu mou bezradnou cestu, kterou jsem si musela projít, abych mohla dojít do bodu, kde jsem viděla tvé dolíčky. Potřebovala jsem v sobě najít impuls, který můj směr cesty popožene dál. A ono se tak stalo. 

Na svých vlastních nohách s tebou vedle. Jen jsem musela jít dál…

Autor: Barbora 

Coverphoto: Photo by Caleb Woods on Unsplash

Facebook komentáre