Tenkrát před pár lety, kdy ještě sociální sítě neovládaly naše životy, krása se neukazovala přes fotky a city nepsaly přes zprávy, v té době jsme se my dva potkali. Ano, je to už pár let. Byli jsme ještě děti, ale co mohu říct jistě, že jsme to už tenkrát oba cítili. Naše cesty se potkaly tak nějak náhodou, ale ve vzduchu ta bouře byla ještě hodně dlouho. Od prvního pohledu jsem čekala snad půl roku, než jsme tě zase znovu spatřila. 

Puto… Každý z nás si predstaví pod týmto slovom niečo iné, citové puto k nejakej veci, ku zvieraťu… Ja si pod týmto slovom predstavím práve teba. Z nejakého dôvodu sa otec vytratil z môjho života, ešte keď som bola maličkým dievčatkom a nevedela som, čo ma čaká. Ja som vďačná, lebo som sa naučila si vyriešiť veľa vecí sama a mnoho mi to do života dalo. Za celé detstvo mi on ako človek vôbec nechýbal. 

Dlho som na teba nemyslela. Už je to niekoľko mesiacov, asi to už môže byť viac ako rok. Dnešok je iný. Dnešok sa zapíše do mojej knihy. Do tej spomienkovej. Zapíšem si tam tvoje meno. Kedysi tam bolo len tvoje meno. Avšak ako dni išli, tvoje meno sa objavovalo čoraz menej, nahrádzali ho iné, až sa úplne vymazalo. V mojom srdci zostalo… Aj v hlave, avšak už nebolo tak dôležité. Už som tvoje meno nespájala s láskou, nespájala som ho so spomienkami, nespájala som ho so sebou.