Vieš, že viem, že moje slová nezmenia minulosť, nezmenia ani budúcnosť, asi ani prítomnosť, ale chcem napísať, že mi nesmierne chýbaš. Ako človek. Chýbam ti aj ja? Asi nie. Chcela by som veriť, že ti aspoň trošku chýbam, len to nedáš najavo.
Ako keď si mi povedal, že na mňa myslíš, a keď ja som s prekvapením povedala, že to tak nevyzerá, povedal si len, že ty vieš. Rada by som vedela, či sa niečo zmenilo. Či si sa zmenil ty a tvoje pocity. No nedozviem sa to.

Není to tak dávno, kdy jsem se radovala, že jsem z toho šíleného kolotoče vystoupila a šla svou vlastní cestou. Vrátila ses. To ti vždycky šlo. Odejít, když jsem tě nejvíce potřebovala a vrátit se ve chvíli, kdy jsem začala být šťastná.

Mám v sobě tolik nepopsatelných pocitů, tolik štěstí a smutku zároveň. Neuvěřitelně se to ve mně pere a já nevím, jak dál.