Milé dámy, chtěla bych všem dát najevo, že nebýt v pořádku, je naprosto v pořádku. Je v pořádku nevědět a ztrácet se. Je v pořádku nemít dobrou náladu. A je naprosto v pořádku být smutná. Svět není růžový, ani my nejsme dokonalý a občas se ztratíme. Mně osobně přijde, že se ztrácím více než dost. Vždy jsem byla tou, která měla myšlenky srovnané, věděla, co od života chce a jakým směrem se vydá. Poté vám ale do života přijde člověk, který změní celý pohled na věc. Budu vám o tom vyprávět…

Bolí mě hlava. Točí se mi celý svět. Střízlivým z tebe. Mám spoustu otázek. Ublížila jsem ti víc já, nebo jsi to byl ty ten, kdo víc ublížil? Od našeho konce nad tebou přemýšlím poprvé. Dlouho jsem si hrála na tu slečnu ublíženou. Nedokázala jsem si připustit své chyby. Měla jsem zatemněnou mysl. Děsí mě ta doba, která musela uplynout, abych se dokázala nad námi zamyslet. Uvědomit si, co se doopravdy dělo. Připustit si své provinění. 

Každý z nás by mal určite úplne odlišnú odpoveď. S touto otázkou si ja líham do postele každý večer, no i sa s ňou zobúdzam, ale viem, že niečo by sa určite zmenilo. Môj život by bol iný už od základov. Bol by si jeho súčasťou práve ty.  Z nevšedného dňa by som ti urobila ten najkrajší. Každý večer sa za teba modlím k Bohu. Nikdy by som ti nič zlé nepovedala a vážila by som si ťa. Vlastne už teraz si ťa vážim. Preplávala by som kvôli tebe moria i oceány, aby sme mohli byť spolu. 

„Chcem len šancu dokázať, že som hodná perspektívneho vzťahu.“ Možno si dospela. Možno si už len mala dosť samoty. Možno si sa už spoznala a zistila si, kto vlastne si. Skrátka a dobre, si v tom období, kedy si si povedala, že už by si do svojho života aj priala nejakú tú „spriaznenú dušu“. (Nerada používam tento termín, lebo podľa môjho názoru je spriaznená duša hlavne niekto, s kým si tento status vybuduješ až časom. Áno, môžete si na začiatku rozumieť, ale pamätaj – stále je to len začiatok. Prvotné emócie, niečo, čo ako ľahko vedelo prísť, tak presne tak rýchlo vie aj vyprchať.) 

Raz za čas to príde asi na každého. Ten deň, kedy si síce uvedomujete to všetko, za čo ste vďační, ale predsa vám niečo chýba. V tieto dni, kedy sme iba doma, maximálne ideme niekam do prírody alebo na nákup, prišla na mňa tá chvíľa CH. Ráno som sadla do auta, zapla rádio tak hlasno ako vždy. Svietilo mi slnko do očí. A zrazu nálada nikde. Väčšinou sa pristihnem pri tom, že sa v tomto počasí usmievam a naozaj úprimne vždy poviem: Ďakujem, že existuje na svete niečo, ako je Slnko.