Práve možno niekedy tie nevyslovené slová nás najviac bolia. Tie vety, ktoré si rozprávame vo svojej hlave, tie vnútorné dialógy, ktoré vedieme neustále dookola… To všetko nás dokáže dostať do takého stavu, že nevieme nájsť cestu von. O čo jednoduchšie by bolo, keby sme to, čo nás trápi, uviedli na správnu mieru? Prečo máme problém povedať, čo si naozaj myslíme, čo cítime alebo čo nás trápi? Bojíme sa sklamania? Alebo je to preto, že nás to doba, rodičia a situácie tak naučili? 

My ľudia sme tak zvláštni… Neváhame jeden druhému ublížiť, aj keď všetkým nám ide o to isté… O pocit šťastia. O pocit, že sme milovaní. No namiesto toho, aby sme si šli za svojím cieľom a vytvárali dookola rovnaké šťastie a lásku, aké chceme i my, robíme opak. Berieme to šťastie iným. Iba tak. Pretože môžeme a nik nás za to nebude stíhať. No pritom si neuvedomujeme, že čím viac šťastných ľudí by bolo okolo nás, o to viac by sme boli šťastnejší i my.

Slzy v očích, třes, úzkost, nepochopení, nepopsatelná bolest po celém těle. To všechno jsem cítila, když jsem si uvědomila opravdoví konec. Již se to opravdu nedá vrátit zpět. Tolik šancí jsi ode mě dostal. Všechny jsi zmuchlal a zahodil daleko od sebe. A mě a moje city jsi hodil ještě dál. To jsem ti vážně nebyla dost dobrá? To všechno moje snažení, pokusy o nový začátek, neustálé promíjení i těch nejhorších věcí ve vztahu, byly k ničemu?