A tak ako pred rokmi, tak aj dnes. Sedím tu zas a raz sama, bez teba. S hudbou, s pár slovami na papieri. Pamätám si dni, kedy som hľadala toho pravého v nepravom. Prehrávala som si rovnaké slová, prehrávala som si rovnaký deň, hľadala v ňom to pravé. Každý deň som dúfala, že sa moje sny stanú realitou. Zabúdala som na seba, videla vidinu teba, nás, modlila sa za ňu.

Všichni toužíme po jednom a tom samém. Láska nás ovládá a každá osoba na světě hledá někoho, kdo s ní půjde životem. Jenže proč, když cítíme náklonost nebo cit k člověku, tak utíkáme? Jsme tak dlouho sami a přitom se bojíme sblížení. Známe se a přitom neznáme. Vidíme se, cítíme, splýváme spolu a stejně je nám to málo. Každý žije svůj život s někým jiným a přitom myslíme na sebe. Nepochopitelné city, nepochopitelní dva lidé, kteří vlastně nevědí, co chtějí. 

Po dlhom váhaní a odkladaní som sa rozhodla, že si na pár dní pôjdem oddýchnuť na moje milované miesto do Vysokých Tatier. Zbalila som si tie najpotrebnejšie veci a nesmeli chýbať samozrejme perá, zošity, ceruzky, plátna, akrylové farby a jogamatka. Nešlo mi o oddych, ale o nájdenie si času sama pre seba. Nevedela som sa dočkať, ako budem písať, maľovať, variť, cvičiť jogu a tráviť čas v prírode.