Raz odíde.
Raz to bude navždy.
Raz zostaneš sám a možno pochopíš, o čo si prišiel.
A možno aj nie.

V podstatě každý to musí znát. Sklenka naplněna vínem a v ruce cigareta nebo něco jinýho, co hoří a vdechuje se do úst. Pár deci naředí krev, která se s vervou dere do mozku, kde ji doplní nikotin. Symfonie myšlenkových pochodů začíná. Nevím, kolik lidí prožívá ponoření se do zákoutí své mysli tak intenzivně jako já, kdo z vás se dokáže utopit v záplavě přehlušujících se filmů ze střípků vzpomínek. Doslova. Jsou to mžiky, chvilkové vzpomínky, které mi dokážou projet řezavým tahem celým mým nitrem. Nedrásají mě na cáry, pouze cítím, jak mi prostředkem hrudníku projíždí ostrá bolest.

Bolí to, že? Ten pocit, že si nejaká nekompletná. Dýcha sa ťažko, budúcnosť ťa straší, v súčasnosti nenachádzaš žiaden zmysel. Všetko je akési iné. Ťažšie, boľavejšie… Nič nie je isté, pretože sa práve nachádzaš v období, kedy vieš, že musíš zabudnúť, ale ešte to nechceš. Nechceš ho vymazať, pretože vieš, že to nedokážeš a že na to ešte nie si vôbec pripravená. Práve premýšľaš, či ťa tie spomienky bolia, ale sú tvojou spásou…