Vždy som premýšľala nad tým, prečo všetko robím zle. Nevedela som nájsť muža, ktorý by zvládol môj život. Žila som s depresiami a traumami z detstva. Nikto nezostal. Vždy ma oklamali a opustili. Za každým takým som vyhľadala ďalšieho a dúfala, že sa to neskončí rovnako. Neustále som sa ponižovala a odpúšťala im. Stále dookola. Niekedy som bola ja tá, ktorá ich znovu vyhľadávala, aj keď o to nestáli. Dokonca s úsmevom na tvári po každom ďalšom podraze som musela povedať, že sa vlastne nič hrozné nestalo, aj keď vnútri som bola ubolená a zlomená, len aby ma neopustili.  

Raz odíde.
Raz to bude navždy.
Raz zostaneš sám a možno pochopíš, o čo si prišiel.
A možno aj nie.

V podstatě každý to musí znát. Sklenka naplněna vínem a v ruce cigareta nebo něco jinýho, co hoří a vdechuje se do úst. Pár deci naředí krev, která se s vervou dere do mozku, kde ji doplní nikotin. Symfonie myšlenkových pochodů začíná. Nevím, kolik lidí prožívá ponoření se do zákoutí své mysli tak intenzivně jako já, kdo z vás se dokáže utopit v záplavě přehlušujících se filmů ze střípků vzpomínek. Doslova. Jsou to mžiky, chvilkové vzpomínky, které mi dokážou projet řezavým tahem celým mým nitrem. Nedrásají mě na cáry, pouze cítím, jak mi prostředkem hrudníku projíždí ostrá bolest.