V podstatě každý to musí znát. Sklenka naplněna vínem a v ruce cigareta nebo něco jinýho, co hoří a vdechuje se do úst. Pár deci naředí krev, která se s vervou dere do mozku, kde ji doplní nikotin. Symfonie myšlenkových pochodů začíná. Nevím, kolik lidí prožívá ponoření se do zákoutí své mysli tak intenzivně jako já, kdo z vás se dokáže utopit v záplavě přehlušujících se filmů ze střípků vzpomínek. Doslova. Jsou to mžiky, chvilkové vzpomínky, které mi dokážou projet řezavým tahem celým mým nitrem. Nedrásají mě na cáry, pouze cítím, jak mi prostředkem hrudníku projíždí ostrá bolest.
Lidé to nazývají sebereflexí, myšlenkovým trýzněním tzv. „overthinking“, nebo paranoiou a utápěním se v minulosti. Ovšem co je to minulost? Zkušenosti o subjektivitě a paradoxech světa mi napovídají, že pojem minulost každý z nás vnímá svým způsobem. Pro někoho to může být dlouhá cesta, která předcházela přítomnosti. Pro jiné je to konstrukce života, někteří ji berou jako strastiplné území plně komplexů a špatných vzpomínek, jiní jako chyby a následné poučení. Jsou tu i tací, kteří tomu co bylo, nepřipisují význam.
unsplash.com
Pak jsem tu já, směsice všeho a přitom ničeho, jak je u mě zvykem…
Minulost svou i jiných lidí beru jako něco podstatného, co je vlastně nepodstatné. Vnímám jí jako základní pilíř toho, co je vytvořeno, zároveň jako obrovský buldozér schopný zničit základní kámen a tím celou stavbu. Všimla jsem si, že život je nesmírné množství chyb, ze kterých je třeba se poučit a v případě nepoučení se chyby opakují do zblbnutí. Ale co to doopravdy je?
Je to část života, která nás formovala do momentální chvíle, ale není v ní přítomna. V momentální chvíli jsem pouze já s možností stavět svou budoucnost. Ovšem mám zvláštní moc – tou mocí je vědomě pracovat s minulostí, učit se z ní, chápat jí a aplikovat nova řešení situací. Takže je minulost přítomna v přítomnosti pro budoucnost? Uf..
Je, ale spíš není…
Existuje pouze v naší mysli navíc v mírně či nesmírně upravené verzi. Mozek pracuje svým osobitým způsobem a jestliže se mu něco nehodí, dokáže to vymazat či upravit k obrazu svému. Ovšem je tu jedna věc a tou je síla ovlivnění. Každý okamžik, který jsme prožili, nás nějak ovlivnil/poznamenal. Poté se projevuje při různých situacích jako naučený vzorec. Takže situace z minulosti ovlivňují přítomnost a tím i budoucnost? Ano i ne.
Povim vám ve zkratce jeden příběh. Je o dívce vyrůstající s rodičem, který z ruky nedal láhev vína a s rodičem, který pro křik ani pohlavek nešel daleko, pokud tedy přišel domů. Dívka se protloukala životem, chovala se jak uměla – podle toho, co pro ni bylo správné a spravedlivé. Vše si tak plynulo, až jednoho dne narazila na velmi tvrdý a ostrý kámen. Poranila se a byla nucena přemýšlet, proč se ocitla na tomhle místě. Všechno ukazovalo na rodiče, kteří nedostatečně projevovali lásku a uznání, kteří nebyli nejlepším vzorem, ani nedávali směr dívčinu životu.
unsplash.com
Původ svých strastí byl zjištěn a tak dál putovala světem…
Narážela na další a další kameny, srdce se jí obalilo nepropustnou zdí a duše byla špinavá víc než stoka pod velkoměstem. Nevyhnutelné se stalo skutečným, což dívku donutilo zastavit se a plně vnímat spoušt způsobenou bezohlednou cestou. V noci před spaním, ji hlavou litalo na tisíce střípků s upozorněním na její chyby, prohřešky, hloupá a nemístná řešení až na podivuhodně zakořeněné vymluvy.
Dlouhé a bezesné noci naplněné cigaretovým kouřem, alkoholovým odérem a přemítáním o tom, co bylo, odhalily naprosto jednoduché a efektivní řešení – přestat opakovat chyby své a svých pokrevních předků za účelem změnit smýšlení a posléze život. Zjistila totiž, že jakmile něco pokazí, zanedlouho se naskytne příležitost svou chybu napravit a v případě, že chyba napravena nebyla – ba naopak se stala chybou ještě větší, „život“ jí zasadí mnohem větší překážku než předtím.
Prvním krokem bylo postavit se čelem k napáchanému, a že toho bylo. Druhým krokem bylo uvědomit si a přijmout jednotlivé chyby, odhalit a uchovat ponaučení. Třetí krok je dodržení výše zmíněného. Nastala ji dlouhá, těžká a strastiplná cesta.
Dlouhé chvíle zatěžovala síla minulosti působící skoro nevydržitelnou bolest…
Totiž zjištění, že jste nejspíš bezcitnej kretén bez špetky soudnosti a cudnosti s mírnými sklony k hazardu se svým životem, je neuvěřitelně frustrující a bolestivé. Ale poté… Jakmile se smířite s tím, že vaše cesta byla vámi pokřivená a vedena nesprávným směrem, na rozcestí získáte odvahu i sílu zvolit správně. Dívčin výběr skýtal cestu novou, snazší, snesitelnou a lehce průchozí, tedy za podmínky dodržení třetího kroku, a cestu starou, zničenou a pořád horší cestou. Jasná volba.
Nyní máte šanci položit základní kameny nové minulosti, na které postavíte přítomnost a zároveň připravíte pole pro budoucnost. Ovšem nejdůležitější na téhle cestě je fakt, že při přecházení rozcestím se tiše odtrhne kus minulosti, která byla pošpiněná chybami. Upadne v zapomnění. Budete se cítit, jakoby se nikdy nic nestalo. Hluboké komplexy a bolesti zmizí, i pocity prázdna a zoufalství jsou zadupány nadšením a silnou touhou prožít život.
unsplash.com
Stali jste se novým člověkem, který s tou kreaturou z minulosti nemá co dělat…
A to jen díky tomu, že jste se jí postavili tváří v tvář. Tímhle vším jsem chtěla říct, konejme tak, jak chceme, jak to cítíme, užívejme si přítomný okamžik, ale nikdy nesmíme zapomenout, že přítomnost se každou minutou mění v minulost, zároveň v budoucnost, a proto je důležité být takový člověk, který se nebude stydět a rvát si ostré střepy do hrudi kvůli svým minulým činům, které se na první pohled jevily jako super nápad, jako ozvláštnění přítomného okamžiku.
Přítomnost nepotřebuje krášlit, je nádherná, jaká je. Vše, co je nám předkládáno, jsou do jisté míry zkoušky naší odvahy, vůle, cílevědomosti a pokory. Pro mě neexistuje osoba, kterou jsem byla před pěti či deseti lety, nejsem ani tou, kterou jsem byla před rokem a půl. Každý den se snažím být lepší. Mým cílem je žít život tak, abych se za ním za pár let ohlédla a neměla důvod se stydět, trápit, ani měnit své hodnoty.
Takže co je minulost?
Pouhé ohlédnutí za někým, kdo dříve býval naší součástí a posunul nás na cestě k hezčímu životu. Ovsem v přítomném okamžiku je tento člověk mrtvý, existuje pouze ve zkreslených vzpomínkách a když je potřeba, vybubla na povrch a poukáže na chybné jednání.
Momentálně už jsem zvyklá zapálit si cigaretu a povídat si se svým minulým já o tom, jak by nikdo z nás nečekal, že se dostanu tam, kde jsem. A zatímco típám nedopalek, spolu s kouřem mizí i jakési cosi, které bylo jistou část života mou součástí. Ale již není.
Autor: Markéta Smatanová
Coverphoto: Photo by Gijs Coolen on Unsplash
