Vím, že pokud jsi rozklikla tento článek, jsi teprve na úplném začátku a snažíš se vše pochopit, někde se zachytit, aby jsi se úplně neztratila ve svých pocitech. I já kdysi stála na tom začátku, hodili mě do vody a já musela plavat, tak jako to děláš ty.
Takže moc dobře vím, jak se cítíš… 

Vše chce čas, jak ohraná fráze… Ale až si tím vším projdeš, tak to opravdu pochopíš 

unsplash.com

Víš, i já měla vztah a nebyl to vztah na měsíc. Byly to roky. Kdy jsme spolu začali jako děti. Prožili jsme všechny důležité věci, rostli jsme spolu. Jenže já byla ta, co milovala. Milovala jsem ho, jako Julie Romea, jako malý princ svou růži, nebo spíše jako Grace Tommyho Shelbyho. 

Byl to člověk, který mě přitahoval, nevím čím. Měl v sobě něco, něco tajemného, zajímavého. Možná to vlastně vůbec nebylo dobré, protože já věděla, jaký je, ale stačil jeho úsměv a ty tmavé hnědé oči, ve kterých jsem se vždy ztratila. A právě v nich zapomněla, kdo vlastně jsem. 

Jak můžeš milovat člověka, který tě několikrát zraní a věřit, že se kvůli tobě zlepší? Proč je láska natolik slepá? 

Ztratila jsem se.
Byla jsem veselá mladá dívka, která milovala společnost, lidi, přátele. Sportovala, tančila, zpívala.

Jenže pak jsem potkala jeho. Nechci tady teď tvrdit, že vše bylo špatně. Já vím, že mi do života měl něco dát. Nakonec jsem si odnesla mnoho poučení do dalšího vztahu. Než jsme spolu začali, naše cesty se několikrát potkali. Rozuměli jsme si i přes věkový rozdíl. Nikdy jsem se takhle necítila. Kdykoliv se střetli naše pohledy, jeho rty se usmáli, nebo mě políbili. Každý další den jsem ho milovala víc a víc. 

unsplash.com

A jak už to tak bývá, zklamal mě a ublížil. Jednou, pak podruhé, potřetí… 

A já jednoho dne zapomněla na sebe. Chtěla jsem být jen s ním. Nedokázala jsem si představit den, noc bez něj. Bála jsem se, že mi zase ublíží, nevěřila jsem mu, žárlila jsem a tak jsem ho kontrolovala, podezírala. Zůstávala po jeho poku a milovala ho. 

Všechny mé koníčky, přátele, sebe samotnou  jsem obětovala jednomu člověku.  Někomu, kdo tvrdil pár let, že mě miluje, že mi neublíží, že už tady zůstane navždy.

Víte, jaké to je, každý den být jen s jedním člověkem, spoléhat na něj, žit vedle něj, mít ho jako přítele, rádce, kamaráda, milence a on najednou opravdu ze dne na den odejde? 
Několik let jsem zapomínala na sebe, odehnala od sebe všechny přátele, zapomněla na to, co ráda dělám, snažila se, aby mi člověk, kterého jsem milovala, neublížil a on to stejně udělal. 

Proč mi ženy dokážeme obětovat život člověku, o kterém už na začátku víme, že to nedopadne dobře?

Proč po první, druhé šanci nevezmeme nohy na ramena a nezachráníme se? A proč nakonec, nedokážeme odejít se vztyčenou hlavou. Ale ještě prosíme, ponižujeme se. Dokonce přemýšlíme, že skoncujeme se životem. Proč? Vždyť my máme v sobě tolik síly. Tak proč nám ten život musí dát takovou lekci?

Protože my ženy to potřebujeme vše dodatečně pochopit. Na začátku vidíme jen negativní, špatné věci. A netušíme, že život nám právě tady dává novou šanci. 
Tolik otázek jsem měla, každý den jsem čekala, až přijde a vše mi vysvětlí. Jak mohl odejít ze dne na den, zapomenout a začít nový život někde jinde. 

unsplash.com

Byly dny kdy mi slzy tekly proudem, kdy moje tělo nechtělo vstát z postele, kdy jsem od sebe odháněla ty nejlepší lidi v mém životě…

Skrz člověka, který mě tady nechal, který se nestaral, zda jsem v pořádku, jak moc mě to bolí, jak žiju. A tak jsem zase na chvíli zapomněla, kdo vlastně jsem. A kolik síly mám uvnitř sebe.
Dny utíkali, můj život navštívilo mnoho dalších lidí, někteří mi tu mou cestu bohužel ještě ztížili a vrátili mě někdy o pár kroků vzad. Ale potom se našli i takoví, co začali jít vedle mě, při únavě mě podrželi, při pádu mě zvedli. A moje otázky se zmenšovali. 

I když si člověk myslí, že je na dně a jen tak se nevyhrabe, teprve pak zjistí kolik lidí má kolem sebe a hlavně je to o tom, jak on sám moc chce. 

Víš, na ty otázky asi nikdy nedostaneš odpověď. Kdoví, třeba někdy jo. Možná i přede mnou bude jednou stát a řekne „odpusť mi“. A možná taky ne. Ale za ten čas, kdy odešel ze dne na den a já se musela učit žít sama se sebou. Začala se mít znovu ráda, dělat věci, koníčky co mě dělají šťastnou, veselou. Kdy jsem obnovila staré vztahy, našla nové přátele. Mi tyhle otázky a odpovědi začali být lhostejný. 

unsplash.com

Nikdy nezapomenu a vím, že pokud se naše cesty střetnou, zase se v jeho očích ztratím.  Ale budu mít dostatek síly, abych dokázala odejít… 

Protože život mi poslal mnohem víc. Našla jsem sama sebe a potom začala přitahovat do života to, co si zasloužím a potřebuji. Bohužel, člověk se často spokojí s málem a někdy zas hledá až moc daleko.

OSTATNÍ PRÁVE ČÍTAJÚ
Zostaneš navždy tým pravým

Takže neboj, nebude to den, nebude to asi ani měsíc. Bude to možná rok, nebo mnohem víc. Ale jednou pochopíš, proč sis tou cestou měla projít. Dostaneš odpovědi a zavede tě to tam, kam má. Věř, že vše, co se děje ve tvém životě, má nějaký důvod.

A hlavně, nikdy nezapomínej sama na sebe… 

Můžeš milovat, ale první miluj a važ si sama sebe. Pak k sobě přitáhneš takové lidi, situace a život, jaký si zasloužíš.
Jednoho dne prostě půjdeš na procházku, dáš si sluchátka do uší, nadechneš se a místo nenávisti, vzteku, nepochopení, slz, budeš spokojená a šťastná. 

Tak jako já, i na tebe čeká odpověď na konci cesty. 

Autor: Aneta

Coverphoto: Photo by Melanie Kreutz on Unsplash 

Facebook komentáre