Lásku, kterou nechápeme nám život opakuje, dokud se z ní dostatečně nepoučíme. Tak, živote. Co mi tím chceš říct? Snažím se pochopit své vlastní kroky, bohužel se mi nedaří. Přibližně dva roky zpátky jsem ukončila vztah s člověkem, kterého jsem milovala z celého svého srdce. Osud to tak chtěl, my si byli souzeni, ale mělo to takhle dopadnout. Navzdory tomu, co se všechno v našich životech odehrálo, jsem vděčná za to, co jsme si stihli předat, když jsme ještě tvořili pár.
unsplash.com
Kouzelný to bylo. A mělo to tak být…
Když to vezmu kolem a kolem, byla jsem skoro dva roky sama. Pominu nějaké pokusné omyly. Po takové době mi přišel do života člověk, který absolutně neodpovídal tomu, co jsem od toho očekávala. Ale touha a chtíč to cítily jinak. Zakládám si na tom, aby mezi dvěma vyzařovala chemie. Tu my měli. Patřil nám svět, jen hvězdy to chtěly jinak.
Pochopit, že my dva jsme z jiných světů nebylo lehké. Milovala jsem tě, ačkoliv jsem to nikdy nevykřičela do světa, natož tobě. Když jsme tam seděli, přišel moment, kdy se naše oči potkali. To byla ona, ta chvíle. Ten okamžik, kdy jsem věděla, že jsi to ty, koho mi ON poslal. Viděla jsem to, rozuměla jsem tomu, co tvé oči v tu chvíli chtěli říct. Cítila jsem to stejně. Nemohla jsem dýchat, ani mluvit a nechápala jsem, jak tolik emocí může vyvolat, když se pohledy dvou lidí sejdou ve stejný okamžik. V tu chvíli se mé srdce pro tebe otevřelo.
Bohužel někdy tohle nestačí, tobě to nestačilo…
Nechat Tě odejít nebyla má volba.
Nechtěla jsem Tě nechat jít,
snažila jsem se Tě při sobě držet,
než mi došlo. Jak moc mě to ničí
a táhne dolů.
Nechtěla jsem se Tě vzdát,
ale Ty jsi mě k tomu svými činy donutil.
Bez Tebe mi je líp, i když to bolí.
Snad jen hodí se říct dík, za to, že jsi to s námi vzdal a nechtěl bojovat. Díky za to, že jsme si cizí. Vždycky pro mě budeš kafe mého života. Vesmírně mi chybíš. A tak tě prosím, dávej na sebe několikanásobný pozor.
unsplash.com
A z čista jasna, když to nejméně čekáte, vám osud sešle dalšího člověka…
Na. Tady máš. Nalož s ním jak uznáš za vhodné. – Díky…
Moc brzo, živote. Moc brzo. Správný člověk, v nesprávný čas. Nemám uzavřenou minulost. Možná to taky znáte, když se neumíte pohnout z místa. Bylo to jako včera, když jsem zažívala ty motýlky v břiše mezitím co jsme si psali od rána do noci.
Jsi za mnou, a to hodně daleko. Ale když tě vidím a cítím, jak nádherně voníš, dostane mě to na malý zlomek zpátky do těch myšlenek, že kdysi… Kdysi jsem tě měla opravdu ráda. Tohle přátelství jsem vyhrála, stejně tak, jako tebe. Oči nelžou, pamatuj. A vždycky se na tebe budu koukat jinak, než na ostatní.
Ale zpátky k mému správnému člověku…
Dáváš mi sílu dál bojovat. Sílu ráno vstát a nevzdat to. Sbíráš rozbité části kolem mě a lepíš je dohromady. Jsi pro mě energie, smysl a naděje. Cítím z tebe snahu udělat mi domov, přivítat mě s otevřenou náručí a léčit mou rozbitou duši – a já za nás chci bojovat.
Jen ČAS. Čas je to nejvíc, co mi můžeš dát.
Divokou lišku zkrotí jen Malý princ.
A tobě živote, tobě děkuji. Za to, co jsi mi vzal. Za to, co jsi mi dal. Jen teď si to přebírám do svých rukou. Kostky jsou vrženy a já s nimi chci naložit po svém.
Je na čase být opět šťastná.
Autor: Anonym
Coverphoto: Photo by BeQa shavidze on Unsplash
