Tag
My ľudia sme tak zvláštni… Neváhame jeden druhému ublížiť, aj keď všetkým nám ide o to isté… O pocit šťastia. O pocit, že sme milovaní. No namiesto toho, aby sme si šli za svojím cieľom a vytvárali dookola rovnaké šťastie a lásku, aké chceme i my, robíme opak. Berieme to šťastie iným. Iba tak. Pretože môžeme a nik nás za to nebude stíhať. No pritom si neuvedomujeme, že čím viac šťastných ľudí by bolo okolo nás, o to viac by sme boli šťastnejší i my.
Slzy v očích, třes, úzkost, nepochopení, nepopsatelná bolest po celém těle. To všechno jsem cítila, když jsem si uvědomila opravdoví konec. Již se to opravdu nedá vrátit zpět. Tolik šancí jsi ode mě dostal. Všechny jsi zmuchlal a zahodil daleko od sebe. A mě a moje city jsi hodil ještě dál. To jsem ti vážně nebyla dost dobrá? To všechno moje snažení, pokusy o nový začátek, neustálé promíjení i těch nejhorších věcí ve vztahu, byly k ničemu?
Už sú to takmer dva roky, ale stále som nenašla odpoveď na všetky otázky. Čas plynie neuveriteľne rýchlo, najmä po istom veku. Možno si človek povie, že dva roky sú dosť dlhá doba na nájdenie odpovedí, najmä keď máte dostatok času na rozmýšľanie. Ale sú veci, na ktoré je aj čas prikrátky…
Pozná to každé dievča, slečna, žena, čo si prešla rozchodom. Práve v tomto momente si začneme klásť veľa otázok a hľadať na ne odpovede.
Niekedy sa musíme prispôsobiť druhým aj za cenu, že nie vždy sa nám to páči. To si urobil aj ty. A ja sa pýtam, prečo? Nerozumiem tomu. Poznáme sa snáď 8 rokov. Koľko poznáš ju? 3 mesiace? Avšak áno, je dôležitejšia, významnejšia, lepšia. Dáva ti to, čo ja som nedala. Vždy sme si chránili chrbát, vždy sme si pomáhali, podporovali sa a zrazu? Prešiel si so mnou cez každý môj rozchod dúfajúc, že možno budeš ten ďalší, avšak nikdy sa tak nestalo…
„Si to najlepšie, čo ma mohlo stretnúť. Chcem s tebou zažiť všetko. Chcem sa vedľa teba prebúdzať každé ráno. Chcem sa s tebou hádať donekonečna, pokým jeden z nás nezistí, kto mal pravdu. Chcem, aby si aj ty mňa bral vážne presne tak, ako beriem ja teba. Chcem vedieť, že odo mňa nikdy neodídeš. Chcem, aby si cítil presne to isté, čo cítim ja k tebe.“
Celý život jsem se bála lásky. Sledovala jsem jí zpovzdálí. Nejsem kariérista, ale chtěla jsem v životě něco dokázat sama pro sebe.
Chtěla jsem být na sebe opravdu hrdá. Dnes sedím u obrazovky a čtu si příběhy jiných žen a přemýšlím nad uplynulým časem za mnou. Bála jsem se zodpovědnosti ve vztahu. Omezování, časového rozpětí, chemie…
